červen 2007 březen 2007 únor 2007 leden 2007 prosinec 2006 listopad 2006 říjen 2006 září 2006 srpen 2006 červenec 2006 červen 2006 květen 2006 duben 2006 březen 2006 únor 2006 leden 2006 prosinec 2005 listopad 2005 říjen 2005 září 2005 srpen 2005 červenec 2005 červen 2005 květen 2005 duben 2005 březen 2005 únor 2005
Češi využili možnosti volit i na ambasádě v Tokiu. Volební místnost byla k dipozici v pátek od 14.00 do 22.00 a v sobotu od 8.00 do 14.00, volilo se stejně jako na všech zastupitelských úřadech za Jihočeský kraj. K volbám se v Japonsku přihlásila zhruba stovka českých občanů.
Volby se odehrávaly za pultem, stylově odděleným japonským paravánem. "Ten paraván si radši nefoťte, už má přece jenom svá nejlepší léta za sebou," obával se vedoucí konzulárního úřadu Jan Juchelka. Zároveň ale uvedl, že volební účast je v letošních volbách nadočekávání vysoká. Například ti, kdo žijí v Kjótu, by ovšem kvůli volbám museli přijet do 600 km vzdáleného Tokia, což by je přišlo zhruba na sedm tisíc korun.
Většina Čechů však neváhala zajít na ambasádu již v páteční podvečer, mnozí z nich s jasným poselstvím: "ČSSD a komunisté, jděte do háje!".
Na české ambasádě v Tokiu se v květnu vyměnil velvyslanec – o zákulisních hrátkách MZV, které se nám zřejmě výsledkem voleb ještě pěkně zamotají, si přečtěte výborný rozbor v Euru.
F A I Nový rok 18 éry Heisei
a hezké Vánoce všem, kdo je letos budou slavit
z Tokia přeje Denisa
…..uvedla dnes ČTK. Jméno Madonna už v Tokiu nechci ani slyšet, protože místní rádia jím Japonce bombardují jak Američané za druhé světové. Nový singl se určitě bude hrát hodně i v Čechách, zejména příští léto u kolotočů.
Vyhřívaná záchodová prkénka jsou společně s elektronicky ovládaným bidetem běžnou součástí novějších domácností. Narozdíl od pravého japonského domu však v Madonině hotelu jistě používají i normální topení, což tu jinak moc zvykem není (kromě kanceláří, ale tam platí účet za elektřinu firma, že).
Madonna údajně dále miluje japonské jídlo a módu – živě vidím krásně naservírované chobotnice, mořské řasy a otahané legíny v lodičkách bez ponožek. Dokonce se naučila od svého japonského kuchaře frázi „gomen nasai“, tedy omlouvám se. Doufám, že jí to řekl až poté, co jí naservíroval špatně vykuchanou rybu fugu. Když jí omylem prořízněte žluč, je rázem smrtelně jedovatá.
PS. Foto záchodu je z nejdražšího tokijského hotelu Imperial, kde se před dvěma týdny vdávala i japonská princezna. Možná, že na něm tedy seděl i císař, pokud měl odvahu zajít na dámské.
Původní odkaz na článek ČT24
Japonská kamarádka Keiko se právě vrátila z Pekingu, tak jsme porovnávaly fotky s Hongkongem.
„To byl hotel, nebo hostel?“, nedalo mi při pohledu na čisté borovicové postele a světlou podlahu.
„Hostel, pěkný,“ odpovídá Keiko česky. Na to, že stál tři dolary, opravdu slušné, říkám si.
„Ale byl tam trošku špatný vzduch,“ komentuje Keiko moje nechápavé pohledy na další fotku, kde sedí na posteli v pyžamu s rouškou na obličeji.
„Bylo to totiž ve třetím patře podzemí. Taky tam byli… jak se to řekne… gokiburi,“ vyslovuje slovíčko, bez kterého se v Japonsku neobejdete.
„Švábi,“ zhnuseně se oklepu při vzpomínce na svého tučného spolubydlícího v koupelně (naštěstí při mém dřívějším pobytu). Příjemný úterní oběd s bohemistkami na Tokyo University of Foreign Studies se zvrhl v neobvykle živou debatu o likvidaci černých pasažérů.
Přidala se i plachá Joko, která na mou znechucenou otázku, jak naložit s mrtvolou, odpověděla celou a gramaticky správnou větou: „Vyhodím ho do koše,“ a doporučila mi, že samotné postříkání sprejem nestačí, ale je potřeba je dobít pantoflí. Z Klářiny americké historky, kdy vytahovala jídlo z trouby, sáhla do chňapky – rukavice a nahmatala něco tvrdého, velkého a živého, se mi už zvedal žaludek už dopředu. Japonky to ale braly docela s klidem, ale jak přišla řeč na hlemýždě, mj. našeho maskota na japonském Expu, tak to zase zvracely ony. Shodly jsme se na slimácích, dlouhých, nazrzle hnědých a drze přemnožených – ti nám přišli internacionálně odporní.
Vzhledem k tomu, že naše bydlení na Tabatě je poslední rok před likvidací a kolem odpadů začíná být příjemné vlhko a teplo, zásobím se radši hromadou vražedných zbraní dopředu.
Hongkong nakonec skóroval oproti Pekingu 1:0. V tom parku se dalo jíst rovnou z trávníku, vzduch tam byl také dobrý a koneckonců – nemusela jsem vypláznout tři dolary, že.
Když z velvyslanectví odejde kuchař, je to zlé. Mnohdy horší, než když odejde velvyslanec. Úplný horor ale nastává, když se to stane v zemi, kde se spousta věcí jí rovnou syrových, bez příboru, a do vánoční párty na velvyslanectví zbývají dva týdny...
.
Paní Setsuko Ohtaka ze Společnosti česko-japonského přátelství mi proto zavolala, jestli bych nemohla japonské kuchaře neučit nějaká česká jídla, která by mohli na večírek připravit. Vzhledem k nedostatku času, surovin a možná i invence jsem sestavila následující menu: zelňačka, řízek s bramborovým salátem (kaprů je v Japonsku spoustu, ale jsou posvátní, takže sežrat kapra je pro Japonce něco jako sníst psa pro Čechy – nebo ..?!?), a na závěr štrúdl. Poprosila jsem ještě japanistky Kláru a Silvii a sešli jsme se i s panem Takahasou, odborným konzultantem, na hypermoderní stanici Šindžuku v luxusní restauraci Torija Kaze.
Ikebana u vchodu byla impozantní, ale kuchyně i kuchaři vypadali velmi přívětivě.
Horší bylo, že vařili na HLINÍKU. Buď neznají Humpolec, nebo usilovně pracují na snížení pověstné dlouhověkosti japonských babiček.
Japonci se ale po kuchyni pohybovali jako motýli a práce jako by se dělala sama, tak, že všechno bylo za půldruhou hodinku na stole. Klára dělala řízky, Silvie štrúdl a já zelňačku a bramborový salát.
Řízky Klára samozřejmě obracela hůlkami.
Hlavní kuchař Iší se jenom ofrňoval nad tím, že se nebude učit péct štrúdl, protože to dovede každý (pravda, listové těsto se tu dá koupit hotové). Silvii, která štrúdl dělala poctivě a sehnala i rum do rozinek, si navíc dobíral, že se do zbylé štangle, kterou jsme dostaly každá jako výslužku, pustí hned za rohem. Iší si ale zase namáčel řízek do zelňačky, což jsme mu zakázaly.
Když jsme se všichni sešli u stolu, musím ve stylu Milana Ballíka konstatovat, že vkusně rozklepané vepřové plátky se bez problému zasnoubily s na první pohled poněkud odlišnou japonskou strouhankou, bramborovou symfonii nezhatily ani polské okurky či japonská Worcestrová omáčka, která chutná úplně stejně, jako sojovka, zelňačka se skvěla v japonských čajových miskách čawan....
Pro lžíce jsme Išiho poslali – to se hůlkami fakt nedá – a když neměli ani nože, tak nám řízek prostě rozsekal na úhledné kousky neskutečně ostrým nožem, vyrobeným stejnou technikou plátkované oceli a podepsaný osobním znakem mistra stejně, jako samurajský meč.
Dát si v Japonsku jídlo není jen tak, podivovali se moji čeští přátelé. Protože zemi zachvátila technologizace všeho, popíšu vám, jak to probíhá při objednávání jídla v pošmourném bufetu na výletní ostrůvku Enošima (ano, vidíte ho na obrázku. Ty tečky v moři nejsou lachtani, ale surfaři).
Přijdete do bufáče. Vidíte do spoustu servírek a okénko do kuchyně (ale tam se raději dívat nebudeme, na hygienu tu prostě platí jiná pravidla, EU by se nechytla).
Zeptáte se servírky na jídelní lístek. Ukáže vám tabulku nadepsanou anglicky MENU a dále celou v japonštině. Ukážete na něco. Slečna vás odvede k automatu – samozřejmě. Tam vhodíte peníze. POdle toho, kolik jste vhodili, se vám rozsvítí příslušná tlačítka s výběrem. Něco zmáčknete. Vypadne lísteček, který odnesete do kuchyně. Tam vám dají budík (vidíte ho na obrázku, je elektronický, samozřejmě).
S budíkem si sednete a čekáte. Když zazvoní, odeberete se se k okénku a vyzvednete si jídlo. Jak jednoduché!
PS. Pivo si samozřejmě koupíte taky v automatu, ale vypadne vám rovnou samo, bez budíku.
Tak tady mate ty potvory, ktere se prohaneji nad japonskymi plazemi a kradou cokoladove rohlicky. A jelikoz stale nemam pripojeni na internet, tak si krvelacnou story o vyklovanych objektivech plazovych fotografu domyslete sami...
Posilam pozdrav ze zeme zapadajiciho slunce a odpocivajici hory {ano, ten trojuhelnicek vpravo, to je ta slavna, 3776 metru vysoka sopka Fudzi}.
Idylickou nedeli na plazi Enoshima pobliz Tokia predstavuji hordy surfaru, at uz s plachtou nebo bez, osameli turiste a rodinky, ktere vyrazily na piknik.
Udelala jsem to same, sedla si do pisku a vybalila nedelni odmenu – cokoladovy rohlicek. Po tydnu lijaku, kazdodennich tri hodin stravenych na ceste do skoly a konzumovani syrovych potravin {ryb, vajicek atd.} jsem povazovala zaskoceni do predrazene pekarny na Shindzuku za zaslouzene.
S chuti jsem se zakousla do cokoladove polevu a uz ke me spechal sice postarsi, ale prece jen nefalsovany surfar ve slusivem neoprenu. `Dej si bacha,` pronesl a vyznamne zvednul palec, zrejme jako dukaz toho, ze je fakt jednicka. Zvedla jsem tedy take ruku do namornickeho pozdravu a zastinila si oci proti prudkemu slunci v ocekavani, co bude dal.
`Sezerou ti jidlo`, odvetil neznamy, opet zdvihl prst do vysky, otocil se a vykrocil smerem k oceanu. Nechapave jsem zvedla hlavu a spatrila asi sest orlu, jak krouzi par metru nade mnou. Nevim, co to je za potvory, ale vim, ze to nejsou havrani, kteri tu vybiraji odpadky a dorustaji velikosti maleho albatrosu. Tihle jsou jeste vetsi a kradou jidlo primo z ruky.
Priste si s sebou vezmu na plaz atlas ptactva a fotak, mozna i baseballovou palku. je to uzitecnejsi nez plavky.
Po chaotickém úvodu, který mohl pochopit snad jen ten, kdo žil několik let v Japonsku, pracuje na psychiatrii jako kvalifikovaný odborník na změny prostředí (nemyslí se prostředí toalet), nebo je osobou vystupující pod jménem Alice K., nastal přesně po devíti dnech konečně čas vysvětlit, co znamenají tajemné zprávy z pokoje č. 307.
Protože jeden obrázek řekne více než tisíce slov (kdyby tuhle stupiditu nevymysleli kdysi Čínani a neprodali to pak Japoncům, měla bych teď od znakového písma pokoj, že), podívejme se nyní krátce na sémantický rozbor následující fotografie: zobrazuje dveře. Dveře na pavlači. Před dveřmi je růžový deštník značky Michiko Koshino. Ano, a modří už vědí: FAIN se přestěhoval do Tokia!
Po necelý rok vám tedy budu podávat zprávy spíše osobního charakteru (např. kolik vlastním ponožek či co jsem měla k večeři – ovšem to by si možná zasloužilo i vlastní rubriku) – a to přímo z pokoje č. 307 v tokijské čtvrti Ogu. Abyste na věci získali rychle stejný náhled jako já, podívejte se na to, na co se nyní dívám i já.
Ano, za prvé je to hřbitov.
Za druhé – je to tramvaj. Je v Tokiu jediná. A to musí potkat zrovna mě.
Za třetí – je soumrak. Nad Tokiem, i když to vypadá jak Žižkov.
Za čtvrté – kam šlápnu, tam kvetou sakury. I na kanálu.
Za páté – tak to by bylo k tomu jídlu.
Á propos k tomu trendy deštníku: zbyl tady po některém z minulých obyvatel studentských kolejí z loňského roku. Martine – nebyl náhodou tvůj?
si prectete zde: http://www.rozhlas.cz/leonardo/historie/_zprava/195601
... a je rozhodne slavnejsi nez Goro, ktereho tu {tedy v Japonsku} nikdo nezna ....
Na letišti nebyly bílé orchideje.
Zvuk splachovadla, který po zmáčknutí vydávala krabička na dámských toaletách (zvuková kulisa – Japonky se na veřejném záchodě stydí, tak splachovaly napřed vodu, aby je nebylo slyšet, což vedlo k prudkému nárůstu spotřeby vody), se spouští už automaticky na fotobuňku.
Odpadky se pořád třídí na ty, co jdou spálit, a na ty, co nejdou.
Pořád letí japonská gotika i nigga hiphop styl.
Vyřízení internetu trvá měsíc.
Hačikó pořád čeká.
Moje identita se obnovila chvilku po nastěhování – nalakovala jsem si nehty u nohou na růžovo, což už jsem doma nestihla.
Ceny jsou výrazně příznivější, protože je nedělím dvěma, jako před pěti lety, ale čtyřmi.
To, ze jsem v Japonsku, jsem si uvedomila vlastne az vcera pri ceste na navstevu k pani Ito. V poklidnem sobotnim odpoledni na periferii skocil nekdo pod vlak primo naproti me. Nastesti nebylo nic videt proto je to tak oblibene.